Ylläs + Levi 2008

NP Pallas Yllästunturi je třetím největším finským národním parkem a ve své nynější podobě existuje od roku 2005, kdy byly spojeny oblasti původního NP Pallas-Ounastunturi a přírodní rezervace Ylläs-Aakenus. Pallas Yllästunturi se rozkládá na ploše větší než 1000 km² a jeho nejvyšší horou je 807 m vysoká Taivaskero. NP leží asi 200 kilometrů na sever od polárního kruhu v oblasti obcí Enontekiö, Kittilä, Muonio a Kolari. Park byl založen k ochraně jedinečného řetězce bezlesích vysoko položených ploch nad hranicí lesa, které se táhnou zalesněnou částí Laponska. Oproti českému pojetí národních parků v něm správa parku nezakazuje volný pohyb, ba naopak ho podporuje výstavbou dřevěných srubů, tábořišť a údržbou celé řady turistických a lyžařských tratí. Finské národní parky jsou rodinným stříbrem celého Finska, které jej neschovává, ale hrdě ukazuje všem, kteří zatouží po jeho pozvání.

Putování jižní částí NÁRODNÍHO PARKU PALLAS YLLÄSTUNTURI na běžkách

Touha vracet se do zimní krajiny Laponska nás neopustila. Zůstala stejně silná po celý rok, v němž jsme už kuli plány do jakých míst se příští zimu zase podíváme. V roce 2007 jsme prošli severní část NP Pallas Yllästunturi od Särkijärvi po Pyhakero, malý srub kousek před městečkem Hetta (Enontekio), které leží za jezerem Ounasjärvi. Samozřejmě že tyto "resty" jsme si přáli odstranit a tak jsme se v zimě 2008 dali nejprve znovu na putování severní částí NP Pallas Yllästunturi s cílem prozkoumat úseky tras a sruby, které jsme v minulém roce neobsáhli a dojít až na úplný konec severní části parku do Hetty. Městečko Hetta nás vítalo již z rozsáhlého jezera Ounasjärvi vysokou věží kostela, která přečnívala všechny stromy na břehu jezera. Kromě kostelíka a samozřejmě spousty upravených běžeckých tratí vedoucích do okolí nás Hetta pozvala do krásně vypraveného muzea Sámů, které vyprávělo o jejich životě, tradicích a spojení s přírodou.

Samotné putování do Hetty nás opět obohatilo o spoustu zajímavých zážitků, z nichž k těm nejsilnějším patří určitě častá setkávání s polodivokými soby shánějícími v hlubokém sněhu potravu a pozorování polární záře za jasných mrazivých nocí. Nos už Vám umrzá a ruce křehnou, že už sotva můžete mačkat spoušť na fotoaparátu, ale něco uvnitř Vás Vám nedovolí to nevídané divadlo opustit a jít se zahřát do vytopeného srubu. Hledíte na oblohu, pozorujete ty neuvěřitelné barvy a stále se měnící formy a tvary šmouh na obloze a žasnete, sníte… a takové noci nikdy nezapomenete, stejně jako dny putování v třpytivém bílém sněhu.

Po návratu z putování po severu parku jsme navštívili ještě Harrinivu, největší chovatelské centrum husky ve Finsku, které je vzdálené jen několik kilometrů od města Muonio na hranici Finska a Švédska, jež od sebe odděluje v těchto místech řeka. V Harrinivě chovají asi 250 psů husky a samozřejmě i tady nabízí husky safari a spoustu dalších zimních aktivit a radovánek nejenom s psími miláčky. Putovat celé dny na saních tažených psi by byl jistě také nezapomenutelný zážitek, ale přeci jenom jsme se spokojili s prohlídkou husky farmy a pohledy na štěkající smečky a poté sami vyrazili do ticha zimní krajiny.

Pro zimní putování 2008 jsme si stanovili ještě jeden cíl a sice projít a poznat také jižní část NP Pallas Yllästunturi, tedy oblasti okolo měst Äkäslompolo a Ylläsjärvi na jihu parku (jejichž okolí je sdruženo v lyžařskou oblast nazývanou Ylläs) a okolo města Sirkka na východě, které již leží mimo NP (lyžařská oblast vyrostlá v jeho okolí je známá pod názvem Levi). Abychom se do těchto míst mohli z lyžařského centra Olos dostat, bylo třeba se rozhodnout. Buď pohodlně autobusem, nebo "těžkou prošlapávačkou" asi 20 km v místech, kde severní a jižní část parku není lyžařskými stopami propojovaná a udržovaná. Rozhodli jsme se pro druhou variantu.

První den putování byl pro nás ještě po známých trasách ke srubu Kuusikonmaa. Od něj nás pak čekal nejnáročnější přechod celého putování - pouhých 34 km, které pro nás znamenaly víc než 11 hodin na lyžích. Prvních 20 km bylo ve znamení mohutného boření. Sníh byl měkký a bohužel i trochu mokrý a tedy i hodně těžký. Hůlky se při každém zapíchnutí zabořili téměř až po rukojetě a nohy s lyžemi nebyly často také po kolena vidět. Neskutečná dřina a do toho husté mokré sněžení, které Vám nedovolí zastavit na déle než pár minut na nejnutnější občerstvení. Po několika vysilujících kilometrech nám bylo jasné, že takto přechod za den nezvládneme. Jediná šance byla změnit trochu plán a napojit se na skútrovou cestu, která vedla přibližně do míst, kam jsme se chtěli dostat. Lyžaři na skútrovou cestu normálně nesmějí kvůli bezpečnosti, ale nám v tuto chvíli nezbývala jiná možnost. Zbývajících asi 15 km z odhadovaných "divokých" 20 km jsme již na skútrovce zvládli lépe. Byla také trochu zasněžená, ale podklad byl pevný a člověk se nebořil. Za celou dobu našeho putování nás ohleduplně minuly pouze dva skútry. Hned jak jsme je zaslechli, uhnuli jsme jim s omluvným gestem na stranu do hlubokého sněhu, ale oni na nás jen přátelsky zamávali a byli pryč.

Kritických 20 km bylo za námi a v okolí Äkäsmylly nás měly přivítat první upravené tratě pro lyžaře. Posledních nekonečných 5 km jsme šli po řece Äkäsjoki. Tady cesta vůbec neubíhala. Před Vámi stále jen úzký pruh se dvěma břehy a sem tam zasněžená letní chata. Kousek před Äkäsmylly jsme narazili na první náznak lyžařské stopy a přes původní plán se rozhodli vyrazit dále již po ní přes Äkäskero dále na jih do míst, kde už jsou zase koty a tupy k přenocování. Cesta byla sice rolbou vyjetá, ale tak před týdnem a teď na ní leželo nejméně 30 cm nového sněhu, takže nás čekalo zase boření a navíc cesta vedla přes kopce, tedy že by putování pro nás bylo snazší se říci nedalo. Ukrajovali jsme kilometry velmi pomalu a sil ubývalo. V duchu jsme se snažili povzbuzovat představami vytopeného sroubku k němuž dnes dorazíme. Nakonec jsme už za šera dorazili. Srub Kutujärvi Nittypirty byl sice vyznačený v naší nově zakoupené mapě, ale ještě nebyl dostaven. Srub byl plný nářadí, kamna ještě nebyla v provozu, stejně tak chyběl dřevník a záchod. Potřebovali jsme usušit již dost vlhké věci na sobě - z části od mokrého sněhu, z části propocené z lopocení. Rozhodli jsme se pro cestu dál.

4 km odsud měla být kota a dalších 7 km autiotupa Pyhajärvi u stejnojmenného jezera. Šli jsme již silou vůle, nohy byly těžké, ale promočení jsme nikde bivakovat nechtěli a tak jsme šli dál. Posledních několik kilometrů jsme šli již po pevnější lyžařské cestě, která bývala asi pravidelněji upravovaná než předešlá lyžařská cesta přes Äkäskero, i když celodenní sněžení se opět postaralo o její zapadání. Šli jsme prakticky už úplně potmě, cestu nám prosvětloval pruh oblohy nad námi, který byl sice bez hvězd, přesto však ale světlejší než temné lesy okolo. Po 4 km jsme dorazili k denní kotě (laponské teepee) Kotamaja, vedle níž stál i opravdu veliký srub, který přes den sloužil jako kavárna pro lyžaře. Kotamaja byla velká a měla uprostřed otevřené ohniště a kolem dokola lavice na sezení. Za kotou jsme našli dřevník a v něm sekeru. Při pohledu na naše utrmácená těla a taky na hodinky (bylo něco kolem jedenácté večer) bylo v mžiku rozhodnuto. Vyspíme se tady. Na ohni si rozehřejeme sníh a uvaříme čaj a polévku, opečeme si kousek slaniny s chlebem, nad chráněné ohniště rozvěsíme prádlo a boty na usušení a usteleme si každý na lavici u stěny koty. Trmácet se dalších 7 kilometrů ke srubu Pyhajärvi se nám nechtělo. Druhý den se to ukázalo jako správné rozhodnutí - srub byl noc před tím plně obsazen rybáři a na putování k dalšímu bychom té noci už neměli sílu. Té noci jsme spali velmi dobře.

Ráno jsme vstali kolem osmé a začali přípravy na snídani a další cestu. Ještě že jsme vše stihli zabalit do deváté hodiny. V tu dobu jsme totiž před kotou dostali první "civilizační šok", kterých nás v jižní části parku čekalo ještě několik. Před teepeem a kavárnou Kotamaja bylo zapícháno snad padesát párů lyží a kavárna byla plná běžkařů, co někde v okolí bydlí v útulném hotelu či pronajatém srubu a denně vyráží na běžky do parku. Cestou se staví v některé z denních kot a opečou si buřta nebo (zde již častěji) v některé se srubů sloužících jako kavárna na horký čaj, kávu, polévku nebo koláček. Z našeho pohledu moc hezká aktivní zimní dovolená a to nejen pro Finy. Potkávali jsme i Švédy, Němce a další národy. Nejvíce turistů bylo asi ale opravdu z jižního Finska.

Trochu jsme se vzpamatovali z toho šoku a vyrazili dále dle našeho plánu nejprve na srub Pyhajärvi. Za těch 7 km jsme potkali snad tolik lyžařů, co jsme potkali za celou dobu putování v severní části parku. Na stopy a tratě to stále stačilo, jsou široké, Finové navíc jezdí hodně sportovně, ale pomalu nám začínal chybět náš klid a samota. Srub Pyhajärvi byl maličký a k tomu plný svačících lyžařů a dvou rybářů, kteří do něj dorazili včera a hodlali zde na pár dní zakotvit a lovit ryby z ledu v jezeře u srubu. S rybáři jsme chvíli mile pohovořili, nabídli nám dokonce ryby, i když to byly zatím ještě zásoby z domova, nikoliv čerstvé úlovky. Byly jsme ale chvíli po snídani a tak jsme pozvání s díky odmítli a vyrazili na další průzkum jižní části parku.

Před chatou jsme vypozorovali kterým směrem míří nejvíce lyžařů a úmyslně zvolili jinou cestu, která nebyla projetá rolbou, jen skútrem. Ocitli jsme se zase sami v lese. Oddychli jsme si. Po včerejší náročné etapě jsme se dnes rozhodli pro kratší přechod s cílem vychutnávat si nová místa. Počasí se opět zlepšilo, cesta lesem byla příjemná. Byli jsme jedinými kdo tu za poslední dny na lyžích projel, to se ze sněhu dá lehce vyčíst. Tomovi začalo být teplo a tak sundával nějaké svršky zatímco já jsem vyjela kupředu. Zrovna v místě, kde začínal mít les takový tajemný nádech jsem před sebou spatřila mršinu soba přímo na cestě. Byl celý rozpáraný a ožraný. Rosomák! To bylo první co mě blesklo hlavou. Trochu jsem znejistěla. Potkat jej tady bez pomoci bych si zrovna nepřála. Zachovala jsem ale klidnou hlavu. Mršina ležela na sněhu asi už několik dní, i když díky chladu ze sněhu vypadala stále "čerstvě" a dost smutně. Počkala jsem na Toma a pak jsme společně vyrazili zase dál. Rosomák a další šelmy parku jako rys mi ale chvíli nešly z hlavy. Nepříjemný pocit zmizel až když jsme se z lesa vynořili na naší skútrovce znovu na křižovatce lyžařských cest. Odtud to bylo už jenom kousek k další autiotupě, kterou jsme později zvolili pro náš další nocleh.

Jižní část parku se nám podařilo za týden projít celou s návštěvou všech tup, s častým opékáním ve venkovních přístřešcích, jimž se ve Finsku říká laavu. Každý den jsme spali v jiné z autiotup a podnikli i několik výletů "nalehko". Od těch v severní části parku se sruby lišily hlavně velikostí - na rozdíl od tup na severu byly autiotupy na jihu s otevřeným ohništěm nebo nejčastěji krbem a podstatně menší. Často měly ale i přístřešek nebo alespoň ohniště venku před srubem, kde se za hezkého počasí dalo příjemně posedět. Autiotupy na jihu byly maximálně pro 4 osoby a k noclehům byly přinejmenším v zimě využívány dost málo (soudě dle záznamů z knížek na srubech, sami jsme za celý týden putování nepotkali nikoho "natěžko"). Celým parkem projíždělo hodně "deňáků", kteří si dělali denní lyžařské výlety, využili autiotupu nebo päivatupu k ohřátí a občerstvení a na noc se vrátili do svých pronajatých srubů nebo do hotelů. O to "exotičtěji" jsme tu s velkými baťohy působili my a spousta lidí se s námi dávala do řeči, aby se zeptali odkud a kam putujeme, odkud jsme a někdy taky v případě starších generací zavzpomínali na časy, kdy takto taky putovali. Tato setkání a povídání byla vždy moc příjemná.

Putování od chaty k chatě není v jižní části parku tolik časté a ani kapacita srubů tomu není uzpůsobená. O to víc tu přibývá hotelů, roste lyžařské středisko Ylläs s centry Äkäslompolo a Ylläsjärvi. V jeho okolí je spousta běžeckých tratí, ale i sjezdovek a dokonce jedno zajímavé informační centrum s muzeem věnujícím se dřívějšímu tradičnímu i současnému životu Finů žijícím v Laponsku za polárním kruhem, tedy tentokrát nikoliv Sámům, ale místním lidem, dříve často rybářům, lovcům a dřevařům. Muzeum poblíž Äkäslompola určitě stálo za návštěvu, stejně jako úžasná rychlojízda soupaž snad 10 km kolem kopce Ylläs posetého ze všech stran vleky s perfektně upravenými sjezdovkami a minimem lidí.

Tu a tam jsme využili i některý z místních srubů sloužících jako kavárna pro lyžaře a ochutnali něco dobrého. Stále jsme se ale rádi vraceli trochu do ústraní a samoty, které nám přinášeli hlubší zážitky a klid na duši a moc rádi jsme v podvečer pozorovali soby.

Po prozkoumání jižní části parku jsme se rozhodli ještě pro přesun na lyžích po upravených stopách na západ do lyžařské oblasti Levi, rozkládající se kolem městečka Sirkka už mimo hranice NP. Lyžařské středisko je o dost menší než Ylläs a i když se zde nachází několik tup k přenocování je opět využíváno hlavně lyžaři ubytovanými v okolí Sirrky. Ráz kahvií, jak se tady říká kavárnám pro lyžaře, byl zase jiný a velmi nás zaujal. Nám již známá laavu tu měla podobně jako jinde na jihu specifický tvar otevřeného teepee ze dřeva a zde je navíc zdobili sobí kůže, které lyžaře chránili od chladu ze zmrzlého dřeva na němž se sedělo. Před laavu bylo ohniště, které ráno zapálila osoba obsluhující přes den malou budku s termoskami horkých nápojů a krabicí sušenek, která odkudsi dorazila na skútru s čerstvým proviantem. Někdy odpoledne nebo v podvečer pak byla budka zase zavřená, laavu uhašeno nebo dále využíváno lyžaři a před budkou zůstaly dvě plné termosky borůvkové šťávy a kávy. Vedle krabice sušenek stála ještě jedna krabice jako kasa. Kdo chtěl, mohl si do kelímku načepovat z termosky horký nápoj a vzít sušenku. Ceny všech dobrot stály na krabici, stačilo do pytlíčku uloženého v krabici s nápisem kasa vhodit potřebný obnos v euro. Jednoduché a prosté.

Úžasný systém založený na důvěře a slušnosti lidí ve finském Laponsku stále funguje. Toto poznání nás hřálo (a zároveň trochu rozesmutňovalo při pomyšlení na neférové chování některých lidí u nás doma) po celou dobu cesty autobusem ze Sirkky do Muonia, odkud jsme se další den po poslední lyžovačce a noclehu v naší základně v oblasti Olos vydali autobusem opět na letiště v Kittilä a letadlem domů.

Zase za rok. Za rok se do finského Laponska opět vrátíme. Už spřádáme další plány. Čeká nás švédsko-norsko-finské pomezí a oblast Halti a Kilpisjärvi a určitě budou následovat i další neprobádané parky a místa v Laponsku, té divukrásné zasněžené krajině. A nejspíš se do ní brzy vydáme i za barevným podzimem okusit také putování bez lyží hezky po svých... Zkrátka komu tento kraj jednou učaruje, už se asi nikdy z podobného toulání "neuzdraví".

A ještě jedno je jisté: Na zimní putování 2008 určitě jen tak nezapomeneme!

Autor: Jana Hájková

Nahoru