Urho Kekkonen 2006

Urho Kekkonen je druhý největší finský národní park, který leží asi dvě stě kilometrů na sever od polárního kruhu v sv. části Laponska. Prostírá se od západního okraje Železných hor (Rautatunturit) až po rozlehlé tajgové lesy na východě. Založen byl roku 1983 k ochraně rašeliništních ekosystémů a též k zachování podmínek pro sobí farmářství a tradici pohybu v divočině. Důkazem dávné lidské existence v parku jsou nálezy starých jámových pastí na divoké soby, základy starých sobích ohrad i staré sruby a pozůstatky náčiní skotských Sámů. Díky tomu je i dnes kočování se soby nejdůležitější činností v parku. A díky tradici pohybu v divočině nabízí park něco zajímavého také pro turisty, totiž možnost putování po parku v každou roční dobu.

Nekonečné bílé dálky aneb TÝDENNÍ PUTOVÁNÍ NA BĚŽKÁCH FINSKÝM NP URHO KEKKONEN

K vyznavačům bílých vrcholků a šikovných "létajících" prkýnek jsme patřili už dávno. Po loňském dobrodružství stráveném na běžkách za polárním kruhem ve stopě skútru i polárních sobů se nám však dech tají ještě dnes při vzpomínce na nekonečné bílé dálky…

Dobrodružství začíná

Všechno to začalo v Praze, kde jsme se setkali s ostatními členy naší výpravy a plni očekávání nasedli do letadla. Kurz finské Helsinky. Z hlavního města přilétáme do Ivala, nejsevernějšího finského letiště. Venku je mínus třicet. Nad letištěm právě zapadá rudé slunce a tak si snažíme naše první kroky po laponské půdě i přes mráz patřičně vychutnat. Letiště je malinkaté a příletová hala obložená dřevem a vyzdobená trofejemi sobích a losích paroží a kožešin připomíná spíše velký srub než letištní prostor. Čekáme na lyže, naše nejcennější zavazadla. Bez nich bychom asi v divočině daleko nedošli. Několik kluků, co přiletěli stejným letadlem, si již v hale začíná sestavovat svoje pulky. Přemýšlím jak se asi nám bude putovat s tímto speciálním bobem, který potáhneme za sebou na tyčích upevněných za pasem. Zatím tento způsob přepravy věcí znám pouze z knížky od Reinholda Messnera o jeho putování po jižním pólu… Z letiště nás odváží autobus do zimního střediska Saariselkä, jakési vstupní brány do národního parku Urho Kekkonen. Jedeme krásnou zasněženou krajinou, lesy se střídají z bezlesými pásy. I když jsou silnice dobře upravené, vše je promrzlé a místy je nafoukaný sníh ze závějí. Nacházíme se asi 200 kilometrů na sever od polárního kruhu. Původně tvořily Laponsko všechny oblasti na sever od polárního kruhu, dnes se ale tato hranice posunula o něco severněji a zúžila na oblast, kde žije necelých sto tisíc posledních Laponců, správně Sámů. Laponsko nemá hranice, stejně jako třeba Alpy, ale tvoří ho oblasti jak Finska, tak také Norska, Švédska a dokonce Ruska. Po 25 kilometrech jsme na místě. Dnes nás ještě čeká zajištěný nocleh ve vybavené chatě s elektřinou. Příjemné teplo sálá z radiátorů. Zapálený krb slouží pouze k dokreslení dokonalé romantické atmosféry. Vybaluji pár nejnutnějších věcí a pak se začítám do finského průvodce.

Za chvíli již sedíme nad zapůjčenou mapou národního parku Urho Kekkonen a zkoumáme možné trasy našeho putování. Máme s sebou zkušeného vlka, takže si necháváme trochu popsat sruby v parku a hltáme každé slovo a tom, jak to tady funguje. Sruby mají určitou kapacitu, takže se naše vícečlenná výprava bude muset rozdělit do několika menších skupinek a vyrazit na různé strany, abychom sruby zbytečně nepřeplnili a taky si nenechali ujít možnost setkat se v nich z místními Finy. Někteří z nich v parku s oblibou tráví svou dovolenou a oddávají se přirozenému pohybu, jakým pro ně putování na běžkách bezesporu je. Luštíme v mapě všechny možné trasy a zajímavosti. Asi 10 kilometrů jižně od Saariselky se nachází ledový hotel, kde je vše včetně baru i vybavení hotelových pokojů z ledu. Zimní turistické středisko Kiilopää nabízí tradiční venkovní výstavu ledových soch. Několik kilometrů severně jsme zase lákáni do pravého laponského teepe Erämaa Kahvila na sobí steaky či tradiční placky z mouky pečené na otevřeném ohni. Přímo ze Saariselky je možné se nechat svést na sobím spřežení a poslouchat vítr svištící kolem uší jak za časů Jacka Londona či si pronajmout sněžný skútr a vyrazit sami či s průvodcem do vzdálenějších koutů parku po značených skútrových cestách. Zhruba kilometr od Saariselky na lyžařské trase vedoucí do Laanila je umístěna Husky farma, která zajišťuje safari se psy i soby. Dalo by se také podniknout výstup na horu Kaunispää (368 m), která už ale leží vně parku. Lákadel je spousta. Některé zajímavosti se snažíme vrýt si do paměti, abychom je při našem putování měli na zřeteli.

To nejlákavější na parku pro nás je ale fakt, že sahá až k ruské hranici. Cíl našeho putování je tedy jasný. S přespáním v místních srubech doputovat až k ruským hranicím a jinou cestou zpět. Trasu jsme si naplánovali tak, abychom každou noc spali v jiném srubu a denně urazili 20-35 km.

Putování k ruským hranicím

Kromě karimatek, spacáků, oblečení a ešusů jsme si sbalili zásoby na sedmidenní putování a po prvním noclehu v Saariselce ještě v komfortním srubu se sprchou (na týden naposledy!) jsme po dopoledni stráveném hlavně sháněním dobrých map národního parku a krátké prohlídce laponského městečka Saariselkä, jež ukrývá malé muzeum NP Urho Kekkonen s filmovými ukázkami života v místní přírodě konečně vyrazili…. Jeden táhl asi 20ti kg bob, druhý nesl na zádech 15ti kg batoh. Naše kroky vedly na východ.

Prvních 10 km bylo ještě v perfektně upravených stopách na klasiku i bruslení. Minuli jsme první denní sruby, ve kterých je možné si odpočinout a uvařit si čaj nebo polévku a nebo se schovat před nepřízní počasí a zastavili až na srubu Luulampi. Uvnitř hřál krb a my neodolali zasednout v jeho blízkosti a společně s místními a turisty si na ohýnku opéct vlastní párečky. Je to tu ještě v blízkosti civilizace celkem běžné, že člověk chodí běžkovat s hořčicí a špekáčky. Ale vlastně proč ne! Posilněni opečenými párečky a černým chlebem s plátky uzeného lososa z místního bufetu jsme vyrazili v již pozdější odpoledne dále. Civilizace se začala pomalu vytrácet. Vše se zklidnilo a místo běžeckých stop nás dál vedla již jen projetá skútrová cesta, kterou jsme již nenazvali jinak než skútrovka. Po ní jsme dorazili k dalšímu srubu Rautulampi, kde se již někdo chystal k přenocování a z komína se vinul kouř. Začínalo se smrákat. Vyrazili jsme ostřejším tempem dál. Chtěli jsme dojít ještě asi 7,5 km k dalšímu srubu. Slunce zbarvilo oblohu do růžova. Pohled od srubu na omrzlé dřevěné kříže značící skútrové cesty vytvářel nádhernou siluetu.

V hlavě mi vyvstávaly úryvky z článků, které jsem o Laponsku četla. Označení Laponsko a Laponci se objevilo teprve v posledních tisíci letech z germánského Lappen (hadr). Označovalo možná opovržení nad látkovými oděvy Sámů, ale možná také odlišení od jiných přírodních národů, které se dříve odívaly výhradně do kůží. Laponci neboli Sámové si dodnes udržují své tradice i když většina z nich vyměnila k chovu sobů psí spřežení za sněžný skútr. Zajímavý je třeba zvláštní laponský kalendář, který je rozdělen nikoli na čtyři, ale na osm období roku. Všechny jsou spojeny s chovem sobů. Kalendář začíná dubnem, kdy tu zima přechází v jaro a chovatelům sobů připomíná, kdy rozmrzají a zamrzají pastviny nebo kdy nadchází čas pro sobí zabíjačky. Potkat tak někde Laponce v jejích slavnostních krojích… Ale to by jsme se nesměli ubírat do divočiny, ale spíš zamířit v době některého starého laponského svátku do civilizace, kde prý dodnes zpívají své rytmické poetické písně a básně zvané Yoiky a předvádějí přitom své pestré, typicky zdobené a přitom praktické kroje. Bohužel dnes již asi častěji kvůli turistům než sami pro sebe…

Šli jsme teď hustým lesem a skútrovka se změnila spíš v úzkou pěšinku, kterou zdobily z obou stran pravidelné otisky našich hůlek jako malé komety. Dost rychle se stmívalo a poslední kilometry ke srubu jsme šli již skoro potmě. Konečně chata! Nebyli jsme prvními, kdo na srub dorazil. Sešli jsme se tu parta Čechů a Finů. Kamna už příjemně topila a večer každý trávil po svém. Vařili jsme dobroty z domova, snažili si anglicky předat s Finy nějaké zážitky a zkušenosti a pak nad svíčkou studovali nad mapou trasu dalšího dne.

Opustili jsme nejcivilizovanější SZ část parku a vypravili se směrem na východ až SV. Cesta nás z velké části vedla podél řeky Suomujoki. Oproti severní části parku, který pokrývá z velké části bezlesá divočina plná tundrových vrchů, v níž žije jen málo rostlinných druhů a kde borový a smrkový podrost ustupuje jalovcové a březové kleči, je krajina v okolí řeky Suomujoki bohatší a odpovídá tajgovému subarktickému pásu. Po dni a půl putování jsme opustili údolí řeky Suomujoki, na které navázala řeka Lutto, která nás dovedla až k finsko-ruské hranici. Už od posledního noclehu, kde jsme se náhodně setkali s některými z naší výpravy a společně mohli jednou jedinkrát za naše putování v noci pozorovat žlutě zbarvenou polární zář, jsme putovali po zamrzlých řekách spíše po stopách sobů než projeté skútrovce. Soby jich totiž taky využívají, aby se stále nebořili hluboko do sněhu a vycítí ji nebo najdou i když je zavátá sněhem. Od posledního projetí skútrem uplynul už nejméně týden a protože sněžilo, byly patrné jen obrysy staré cesty. Při putování po zamrzlých řekách jsme vsadili na to, že kde se neproboří sob, nestane se tak ani nám. Věděli jsme, že za námi již nikdo z naší výpravy nepokračuje. Neprojeté skútrové stopy a odlehlost oblasti ostatní odradila, nás naopak přitahovala.

Trochu se oteplilo a třetí den našeho putování téměř bez přestání sněžilo. Asi největší chumelenice přišla navečer právě ve chvíli, kdy jsme dorazili k mostu pověšenému vysoko nad řekou. Pohled do mapy naši domněnku potvrdil. Kdybychom pokračovali dále po řece, za chvíli jsme v Rusku! Opustili jsme tedy řeku a vydali se po celkem nově projeté širší skútrové cestě do údolí Kolmokkioja, ruskou hranici tušíc velmi blízko po naší levici. Za chvíli jsme již putovali po širší zvlněné cestě, jejíž levý okraj lemovali žluté výstražné cedule Rajavyöhyke - Gränszone. Přísný zákaz vstupu a názorné označení několik kilometrů široké hraniční zóny mezi Finskem a Ruskem. Již po tmě jsme dorazili po jezeře Kiertämäjärvi k našemu vytyčenému srubu k přenocování. Radost z dosažení ruské hranice (i když jen téměř), ale i zvláštní napětí v břiše z hraniční zóny a její opuštěnosti nás provázely až ke srubu.

Čtvrtý den jsme téměř celý pokračovali podél ruské hranice na JV a večer na chatě po dvou dnech znovu spatřili nějaké lidi. Ke konci údolí Suomujoki a pak na řece Lutto jsme na večer potkávali jen sobí stáda tiše postávající v povzdálí. Hraniční cesta byla liduprázdná a naše stopy lyží a bobu byly jedinou známkou pohybu. Však je také finští pohraničníci zpozorovali a zajeli si nás na srub večer zkontrolovat. Z kontroly ale bylo nakonec příjemné setkání. Finové obdivovali naše úzké sportovní běžky, které se do místního hlubokého sněhu zrovna příliš nehodily… Nakonec nám dali několik rad ohledně projetých tras úseku před námi a vydali se na skútru zpět na svou základnu. Večer jsme se na srubu sešli ještě s několika kamarády z naší výpravy. Trasu jeli obráceně než my, ale k hranicím se již nechystali. Společně jsme pak pro dobrý spánek dali před spaním pravou finskou saunu, která byla hned pod naším srubem a vše zakončili odvážnými skoky do sněhu.

Pátý den jsme se začali stáčet na JZ. Krajina se opět začala měnit. Putovali jsme při hranici divoké zóny Saariselkä a naši skútrovku z obou stran obklopovaly hory. Tou nejvyšší z nich byla 718 m vysoká Sokosti, nejvyšší vrchol NP Urho Kekkonen. V duchu jsme si hráli s myšlenkou jednodenního výstupu na ní nalehko, ale dobře jsme věděli, že jej z časových důvodů pro tentokrát neuskutečníme. Zbývaly nám dva dny putování do našeho návratu do základny v Saariselce a chtěli jsme ještě alespoň lehce sejít na jih do oblasti bezlesých bažin, které se táhnou v celém jihozápadním sektoru parku. Od jezera Luirojärvi jsme postupovali na jih a představovali si obrovské množství ptačích druhů, pro které jsou právě bažiny hnízdištěm. Mrzlo dost, takže strach z rašelinišť, která jsou hlavně na JZ parku v létě kvůli boření nepřístupná, jsme neměli. Spíš respekt z ticha a opuštěnosti a hlavně těch nekonečných dálek. Slunce nás oslepovalo, ale i přesto náš zrak přecházel stále znovu a znovu nekonečné bílé planiny. Vše bylo přikryto sněhem, takže nebylo poznat zda jdeme právě po jezeře, rašeliništi nebo mechovém koberci. Dřeli jsme teď již chvílemi úplně hlubokým sněhem. Nějaké skútrovky tu sice vedly, ale zda měly zrovna náš směr bylo těžké určit. Náš původní plán byl sice vrátit se do střední části parku a s přespáním ve srubu dorazit s návštěvou ledového hotelu a sobí farmy zpět do Saariselky. Zdálo se ale, že jsme již příliš jižně a nechtělo se nám vracet se stejnou cestou. Rozhodli jsme se tedy pokračovat již pouze směrem na západ do města Vuotso a odtud pak přejet autobusem na základnu. Ač jsme pátrali, srub pro přenocování jsme již v této části parku nenašli. Vypadalo to na přespání v sněhovém záhrabu, ale nakonec jsme objevili letní uzamčenou chatu s otevřenou verandou, která nám poskytla alespoň závětří a ochránila trochu před mrazem.

Poslední den našeho putování jsme se vypravili do Vuotsu a v půli dne opět po dvou dnech potkali živáčka. A tentokrát hned dva na skútru. Zastavili u nás a po prohození několika vět jsme již seděli za nimi po jednom na jejich skútrech. Nabídli nám, že nás posledních 20 kilometrů do Vuotso svezou. Potřebovali jsme ten den stihnout ještě autobus do Saariselky, a protože autobusů v těchto končinách za den zase tolik nejezdí, rádi jsme nabídku svezení přijali. Jízda na sněžném skútru rychlostí 80 km/h byla úžasná. Vychutnávali jsme si poslední pohledy po z části již zase zalesněné krajině. Ve Vuotsu jsme se po rozloučení se skútristy začali shánět po jízdních řádech. Čekali jsme na jeden spoj, pak na druhý. Pak jsme to vzdali. Všichni nám udávali jiné časy a autobus nikde. Začali jsme stopovat a po hodině se už z auta finské řidičky z hlavního města Laponska, Rovaniemi, které leží na polárním kruhu a kde má svůj úřad dokonce samotný Santa Claus, loučili svými pohledy s míjenou vesničkou Tankavaara. Ta byla pro změnu prvním místem na světě, kde se rýžování zlata stalo běžnou činností vhodnou pro každého. Od sedmdesátých let tu existuje muzeum věnované právě rýžování zlata, ale to si necháme zase na příště. Před západem slunce jsme zpět v Saariselce. Ještě než se rozloučíme s milou Finkou, poděkujeme za svezení a vzkážeme pozdravení také Santovi, v srdci již víme, že se do těchto divokých a romantických koutů Laponska budeme rádi vracet…

Autor: Jana Hájková

Nahoru