Halti + Kilpisjärvi 2009

Käsivarsi Wilderness Area je nejoblíbenější finskou divokou oblastí uprostřed arktické divočiny a to hlavně díky své unikátní přírodě. Hory v severozápadním cípu oblasti jsou jedinými horami ve Finsku patřícími ke Skandinávskému pohoří. Kromě hory Saana (1029 m n. m.), považované za nejkrásnější finskou horu, se všechny hory přesahující 1000 m n. m. nacházejí právě zde. Nejvyšší horou oblasti a zároveň celého Finska je Halti, dosahující výšky 1328 m n. m. a ležící na hranici mezi Finskem a Norskem. Käsivarsi je druhou nejrozsáhlejší divokou oblastí Finska, rozprostírající se na ploše 220 630 ha v kraji Enontekiö. Uvnitř divoké oblasti nevedou žádné silnice, avšak oblast není úplně neosídlená. V laponské vesnici Raittijärvi žije po většinu roku několik laponských rodin.

V severní části arktické divočiny KÄSIVARSI na běžkách

Tak jako už každým rokem, ani letos nám to nedalo, abychom nevyrazili prozkoumat další část finského Laponska, jehož zimní příroda nám tolik učarovala. Tentokráte jsme se rozhodli "pokořit" na lyžích nejvyšší horu Finska, Halti (1328 m n. m.) a navštívit severní část divoké oblasti Käsivarsi proslulé krásou horských siluet i nehostinností často proměnlivého počasí ve zdejších horách.

Naším východiskem byla obec Kilpisjärvi u stejnojmenného jezera ve stínu nehostinných vrcholků tundry, ležící na norsko-finské hranici. Po několikahodinové drkotavé cestě autobusem po zamrzlých silnicích z Muonia do Kilpisjärvi jsme v podvečer dorazili na místo a rozhodli se dosáhnout na lyžích asi 11 km vzdáleného srubu Saarijärvi. Počasí nám moc nepřálo. Začalo sněžit a padla bílá mlha. Moc se mi v tomto počasí do hor vyrážet nechtělo, ale podle mapy by první úsek cesty neměl být nikterak náročný. Měli jsme se přitom napojit na turistickou trasu, která byla částí Nordkalottleden, dálkové trasy vedoucí ze švédského Abiska do norského Kautokeina (celkem 381 km). Tato trasa je v létě značená turistickými značkami, které jsou však v zimě pod sněhovou peřinou. Spoléhali jsme na svou turistickou mapu a nepočítali s žádným značením, v skrytu duše však doufali ve vyjetou skútrovou cestu, která by podle informací z finských webových stránek informačního střediska obce Kilpisjärvi měla vést až na vrchol Halti.

Informační centrum bylo v tuto večerní dobu již zavřené a tak jsme vyrazili po jedné z ještě upravených lyžařských tratí z malého lyžařského střediska Kilpisjärvi. Lyžařskou trasu jsme brzy opustili a snažili se držet se podle mapy. Po skútrovce v těchto místech však ani stopa. Jak jsme vyčetli, projíždí se prý jen nepravidelně, tak jsme si pomalu začali myslet, že to bude čistá "divočina a prošlapávačka". Kvůli pozdní hodině jsme neměli příliš času, ale nedalo nám to a pro jistotu jsme se vrátili kus zpět prozkoumat náznaky skútrovek, vedoucích různými směry přímo od jezera Čáhkáljávri, kde jsme opustili lyžařskou trať. Většina z nich byla projeta místními mladíky či Nory, kteří tu šněrují okolí turistického Kilpisjärvi na skútrech. Rozhodli jsme se vyzkoušet jednu ze skútrových cest vedoucí přibližně naším směrem. Skútrovka byla značená pruty zapíchanými do sněhu a záhy jsme zjistili, že nejspíš půjde o zimní značení zmiňované části Nordkalottleden vedoucí na Halti. Nikoho jsme toho dne cestou již nepotkali a tak jsme si naši domněnku potvrdili až v následujících dnech společně s rozluštěním, proč jsme skútrovou cestu vedoucí od jezera Čáhkáljávri nemohli podle mapy najít. Její zimní verze je totiž vedena z části jinudy než je trasa zakreslena v mapě. Na Saarijärvi jsme nakonec došli podle prutů těsně před setměním.

Na srubu jsme přespali sami a ráno vyrazili s cílem dojít k jezeru Meekonjärvi. Prvních deset kilometrů bylo skoro nekonečných. Bílá mlha, vidět bylo jen na několik prutů před námi, fučel silný vítr, který zafoukával ztvrdlou skútrovou cestu a my jsme si připadali pomalu jako na severním pólu. Pomalý pohyb vpřed, žádné výhledy, ani kopce jako orientační body nebyly v mlze vidět. Představovala jsem si, že takhle nějak musí asi vypadat sněžná slepota. Po nekonečných 10 km jsme dorazili na srub Kuonjarjoki, kde jsme se schovali před nepřízní počasí a trochu se posilnili před další cestou. Kilometry v tomto terénu a počasí neubíhaly a mě se stále honily hlavou myšlenky na severní pól. Ve svém závěru byla druhá polovina naší etapy již záživnější. Mlha se trochu rozplynula a před námi se objevily první obrysy hor. Večer se počasí ještě vylepšilo a dočkali jsme se dokonce na chvíli slunce při jeho západu a kousku modré oblohy. I na srubu u jezera Meekonjärvi jsme přespávali sami a začali se pomalu těšit na lepší počasí.

Toho jsme se následující ráno ale nedočkali. Spíše naopak. Srub jsme opouštěli zahalení v kuklách přes hlavu bojujíce proti řezavému studenému větru a sněžení. Počasí se během dne několikrát lehce zlepšilo a pak zase o to víc přibralo na nevlídnosti. Se zastávkou ve srubu u jezera Pithsusjärvi jsme se probojovali sněhovou vánicí do srubu Kopmajoki. Velmi rádi jsme si večer sroubek vytopili a hřáli se u kamen v naději, že další den se už počasí určitě umoudří. Původně jsme měli v plánu dostat se ten den pod Halti či dokonce na ni, ale za tohoto počasí jsme plán i směr našeho putování raději změnili. Navečer se obloha vyčistila a my se těšili na další den. V plánu byla odložená cesta na Halti.

Od rána byla obloha jako vymetená, jen sem tam šmouha, a tak nic nestálo v cestě našemu postupu pod horu Halti a výstupu na ni. Za pěkného počasí jsme si vychutnávali pohledy po krajině a plni očekávání mířili pod Halti, kde jsme si ve starém pěkně zrenovovaném sroubku zanechali batohy a vyrazili na lehko "pokořit" nejvyšší finskou horu. Počasí bylo krásné a na lehko jsme se cítili jako ptáci, takže jsme 4 km stoupání nahoru vyletěli jako vítr. Zápis do knížky, tiché pohledy do kraje a za hranice do Norska a pomyšlení na to, že kdyby příroda nechtěla, nenechala by nás sem vylézt a pokochat se. Cestou dolů jsme sjížděli mimo skútrovou cestu ve svahu a vybrušovali naše chabé telemarkové dovednosti. Pohled na nás by byl v tu chvíli asi legrační, ale byli jsme už třetí den sami, Halti patřila nám, a tak jsme si sjezd patřičně užívali. Až dole nám úplně zmrzlé prsty v tenkých rukavicích prozradili, že se přiblížil večer a teplota klesla pod mínus deset stupňů. K spánku pod Halti jsme uléhali šťastní a spokojení, plni očekávání, co nám přinese další putování.

Trasa z Kilpisjärvi na Halti je páteřní trasou oblasti, kterou absolvuje pravděpodobně asi nejvíce návštěvníků mířících na vrchol nejvyšší finské hory. Proto je také v zimě značená pruty zapíchanými do sněhu. Jejich přítomnost jsme ocenili i my, právě ve dnech špatného počasí, kdy byla orientace v bílé mlze velmi obtížná. Po absolvování této trasy jsme však zatoužili i po prozkoumání odlehlejších koutů severní části Käsivarsi.

Přešli jsme na východ od hlavní trasy a podél jezer Skádjajávri, Venejärvi, Jogašjávri, Porojärvi a Jantarjávri jsme došli ke srubu Taapmajärvi, kde jsme zažili milé setkání s místním Sámem, moderním pastevcem sobů na skútru. Přijel se k nám do srubu ohřát po tradiční objížďce stád a ač angličtinu neovládal, rukama, nohama a pár přátelskými gesty a našimi chatrnými základy finského slovníčku jsme se mu snažili sdělit co nejsrdečněji základní informace o našem putování. Na druhý den jsme měli to štěstí pozorovat jej přímo při práci. Do blízkosti našeho srubu se zatoulalo jedno z jeho sobích stád čítající tak 30-40 kusů krásných bíle až šedobíle zbarvených sobů. Stádo mělo svého tvrdohlavého vůdce, ale zkušený pastevec se svým věrným psem (který mimochodem za soby příliš neběhal, ale jezdil spíše s páníčkem na skútru a jenom štěkal) stádo brzy sehnali dohromady a poháněli kamsi od nás. Doby, kdy pastevci jezdívali na saních taženými soby nebo psy, jsou ty tam. Dnes takto spíš vozí turisty, kteří si chtějí připomenout romantiku starých časů. Dnešní Sámové již nenosí oděvy z kůže, ale potkáte je nejčastěji v teplé zimní kombinéze určené pro jízdu na skútru. Ten se také stal jejich nejčastějším dopravním prostředkem a umožnil jim obsáhnout svá stáda denně ze svého obydlí a ušetřil je náročného kočování. I tak ale zůstává práce "sobařů" v těchto končinách drsnou záležitostí.

Kromě sobů jsme při našem putování potkali několikráte i skútry mířící s turisty na Halti nebo na jiný výlet do okolí. Tuto atrakci nabízí několik podniků v Kilpisjärvi včetně informačního střediska. Za nemalý peníz vás dovezou za dvě hodinky na vrchol, kde zapózujete na vrcholovou fotografii, cestou zpátky se na chvíli zastavíte na některém z otevřených srubů, kde vám průvodci zatopí, dáte si svačinku a pak hurá zpátky do civilizace. Jinými slovy nic pro nás. To co my urazíme za dva dny, zvládne skútr třeba i za hodinu, ale prožitek z putování vám tento fakt ani diplom ze zdolání Halti nenahradí.

O moc raději jsme měli setkání s jinými lyžaři, kteří se podobně jako my vydali na putování divočinou, jen tak sami nebo s kamarády či rodinou. Během našeho skoro dvoutýdenního putování po severní části Käsivarsi, kdy jsme urazili necelých 250 km, jsme mnoho lidí nepotkali a když, tak šlo většinou jen o osamocené Finy užívající si svobodného putování zimní krajinou. Až poslední dny našeho putování nastal zlom. Najednou se objevovala celá procesí lidí putujících s pulkou. Blížil se víkend před Velikonocemi, a to byla doba finské zimní dovolené, kterou si správný Fin užije nejlépe na lyžích.

Ve srubu Meekonjärvi pro 6 lidí, kde jsme na začátku našeho putování spali sami se nás večer před naším návratem do Kilpisjärvi sešlo 13. Na srub jsme dorazili asi po sedmé hodině večer a našli v něm již odpočívající finský mladý pár Kaisu a Dominica a norského mladíka jménem André. Připravili jsme si večeři a dali se s nimi do příjemného rozhovoru. Ani jsme ale nedojedli a na srub dorazila ze směru od Halti čtyřčlenná rodinka s dvěma dětmi. Finové s Norem začali uvažovat o přesídlení do svých stanů, které si s sebou vezli na pulkách. Ještě než bylo rozhodnuto, dorazila z druhého směru další skupinka mladých Finů a tak jsme začali balit také, abychom uvolnili místo ve srubu po nás příchozím. Najedení jsme byli, odpočatí trochu také a nejbližší srub byl naštěstí zrovna jen 5 km vzdálený. Bylo něco po deváté hodině a ještě trochu světlo. Nasadili jsme čelovky pro případ potřeby, rozloučili se s Finy a Norem před jejich stany s příslibem, že se na další den ještě setkáme a vyrazili na Jogasjärvi, nejstarší srub v této oblasti z roku 1936. Sroubek byl maličký, tak maximálně pro 4 osoby s malým kamenným krbem. Dorazili jsme na něj něco po desáté hodině již skoro za tmy. Chvíli to trvalo, než jsme si v něm udělali útulno, ale noc byla fajn. Přikládali jsme občas do krbu, aby přes noc nevyhasl. Teploměr venku klesl na mínus 25 stupňů celsia.

Ráno naším směrem mířil Nor André a zastavil se u nás na čaj. Příjemně jsme popovídali, vyměnili adresy a popřáli si šťastnou cestu. André byl na cestě už asi 4 měsíce a svou dovolenou si naplánoval na víc než 1 rok, kdy nejprve putuje severem na lyžích, které chce v létě vyměnit za kolo. Prima chlapík a odvážný plán. Na večer jsme dohnali Kaisu a Dominica na srubu Saarijärvi, finskou dvojici, která noc před tím trávila také ve stanu. Dozvěděli jsme se od nich, že kousek od srubu, kde se nás večer před tím sešlo tolik, stanovalo ještě dalších pět Norů. Zkrátka Velikonoce…

Rozhodli jsme se z této části vrátit zpátky do Kilpisjärvi, dokoupit nějaké zásoby a vyrazit odtud více na východ k jezeru Termisjärvi a odtud přes kopce na srub u jezera Ailakkajärvi. Tam nás zastihla nepříjemná sněhová vichřice, kdy fučel vítr, lítal sníh a kopce kolem nás jako by nebyly. Na kopcích byly nafoukány nepravidelné vrstvy sněhu, které jsme v bílé mlze neviděli. Najednou přišel hup a buď jsme to ustáli nebo nikoliv. V tom počasí byl trochu horší i náš odhad vzdálenosti, kterou jsme už ušli a tak jsme srub hledali trochu dříve, než jsme měli, přičemž jsme trochu promrzli. Nakonec jsme ale našli zafučený srub a uvnitř sámský rybářská pár, který se vydal na několik dní k jezeru rybařit. My jsme se po zbytek dne vyhřívali u kamen ve srubu a libovali si, že už nemusíme jít do té fujavice a jen z okna pozorovali rybáře, jak vyvrtávají do ledu díry a pak v silném větru uléhají na sobí kůže krytí závětřím pulky a čekají na úlovek. Vydrželi tam takto dvakrát hodinu až dvě. Ten den bohužel bez úlovku. Radost jim to ale nezkazilo. Večer hráli karty a vesele se bavili. Angličtinu bohužel opět neovládali, a tak ze společné konverzace moc nebylo… Docela jsme je obdivovali, jak tam vydrží dvě hodiny ležet či sedět v tom nevlídném počasí. Nakonec se však počasí zkazilo natolik, že i rybáři sbalili své náčiní a už se od kamen nehnuli. Konečně byli jsme v horách a vítr byl večer tak silný, že proti němu nebylo skoro možné postupovat dopředu. I pouhé odskočení si na záchod byl boj.

Po našem setkání s rybáři jsme se vypravili ještě směrem na západ s cílem obejít impozantní horu Saana (1029 m n. m.) a přes přírodní rezervaci Maala s vodopády Kihtsekordsi se dostat až na trojmezí Finska, Švédska a Norska, v jehož blízkosti byl postaven srub Kuohkimajärvi. Na norské straně už se zvedaly opravdové hory. Symbolicky jsme si zajeli na lyžích kousek do Norska i Švédska, ze všech stran objeli kamennou mohylu označující staré místo střetu území tří států i moderní novou mohylu připomínající spíš betonový bunkr ve žluté barvě a vydali se pomalu k návratu do Kilpisjärvi, kde jsme si na poslední noc pronajali malou chatičku s elektřinou, avšak bez tekoucí vody a se suchým záchodem. To aby přechod do civilizace nebyl takový šok :o) a taky proto, že díky Velikonocům to byla jediná volná chatka v kempu v Kilpisjärvi. Na druhý den už nás zase autobus vezl směrem do Muonia, odkud jsme pokračovali dále na letiště do Kittilä.

Na naše v pořadí již čtvrté putování arktickou divočinou však dodnes často rádi vzpomínáme. A ač jsme si jako cíl vytyčili výstup na nejvyšší horu Finska a dosažení bodu trojmezí tří států, tak jsme i po tomto putování cítili, že tím skutečným cílem byla naše cesta sama. Poznání nového koutu zimní arktické divočiny, večery u kamen, nová setkání i zkoušky odolnosti za nepřízně počasí - to všechno byly zážitky, kvůli kterým jsme naše lyžařské putování divokou oblastí Käsivarsi podnikali. A vyplatilo se.

Autor: Jana Hájková

Nahoru